Kamarádi (a kamarádky) z antify mají pořád srandu, že se nacistická ideologie může distribuovat do světa. Když si vezmeme základ této ideologie, zjistíme, že stojí na "ochraně a zlepšování vlastní rasy a národa", takže se dá jistě dovtípit, že tyto myšlenky přijmou i jiní lidé z celého světa.

Adolf Hitler kdysi řekl, že "Japonci jsou Árijci východu." Janponsko vždy bylo jedním z nejrozvinutějších asijských ('žlutých') států a i dnes se v řadách bílých nacionalistů objevují hlasy, že na poli nacionalismu by bylo s Japonskem dobré spolupracovat (viz. nedávna nacionalistická konference v Japonsku).

Někomu se to může zdát jako naprostá blbost, ale není. Japonsko je dnes jeden z mála hrdých a rasově čistých států, pevně držících svou identitu. S Japonskem máme samozřejmě obrovské kulturní a morální rozdíly, ale v našem snažení o ochranu vlastní identity nám mohou právě Japonci jít příkladem.

Dnes ale bude řeč o také menší "raritce" v podobě Národně socialistické strany Japonska.

Read Article

Pokud někdo toužil vidět, jak vypadá ta slavná alternativní kultura a zábava v podání rovnostářské mládeže, tak teď má jedinečnou příležitost. Antifašisté se rádi na svých webech tváří jako morálně povznesení lidé, kteří myslí jen na blaho společnosti v jejímž zájmu svadí nekončící boje s "třídním" nepřítelem v podobě zoufale primitivních rasistů. Ušlechtile znějící názory shodující se s linií politické korektnosti ale většinou jen skrývají a nabalují skupiny lidí trpící pocitem své vlastní méněcennosti. Tento pocit dokazuje i jejich horlivá podpora akcí, kde se vyzdvihuje jakýkoliv odklon od společenských norem. Čím víc lidí přesvědčí, že jejich sociální excesy jsou v podstatě jen projevy svobody ducha, tím bezpečněji a pohodlněji se v dané společnosti budou cítit. Časem tak třeba docílí toho, že se nad fotkama, kde si vyvařují makovice, šahají svým domacím mazlíčkům na genetálie či si strkají vajgly a prsty do zadku, už nikoho nepohorší (vše jmenované naleznete ve fotogalerii).

Bez zajímavosti neni ani to, že zatímco mediálně stygmatizovaní "teroristé z krajní pravice" pomáhají obyčejným lidem po záplavách, tak solidaritou ověnčení "levičaci" si užívali různých festivalů s pojených s konzumací drog a vyvěšování transparentů přející dobrou noc bílé síle:-)

To vše je důvodem proč je třeba trochu poodkrýt tenhle šikovně upletený závěs plný iluzí, které zatím s úspěchem šíří. Neni se čemu divit, ono se po proudu vždycky lépe plave.

Stahuj (fotografie z akcí levičáku, antifašistů a feťáků)

Adobe Flash Player not installed or older than 9.0.115!

Netřeba kometovat, je třeba pomáhat.

Adobe Flash Player not installed or older than 9.0.115!

Film, který napsal učitel a spisovatel Tomáš Magnusek, vypráví o problematickém chování několika dětí v bývalé zvláštní škole, které tyranizují své okolí.

"Krátký pohled na liberalismus ukazuje, že je zcela negativní. Nejedná se o sílu tvořivou, ale rozkládající."

Francis Parker Yockey byl americký filozof a polemik.

Yockey se narodil v americkém státě Illinois, ve městě Chicago. Jeho rodiče byli anglofilové a vychovali ho ve vážnosti k evropské vyšší kultuře. Jeho matka ho vedla ke klasické hudbě a ke hře na piáno, na které byl schopen zahrát skladby velikánů jako byl Liszt, Beethoven, Chopin nebo Haydn.

Ve svém mládí koketoval s marxismem, ale po přečtení Der Untergang des Abedlandes (Zánik Západu) od Oswalda Spenglera z roku 1934 se naopak upnul k elitářství a antimaterialismu. Kromě Spenglera byl silně ovlivněn Carlem Schmittem. Narozdíl od Spenglera, který považoval nacismus za příliš buržoazní a nesouhlasil s jeho antisemitismem, byl Yockey přesvědčeným národním socialistou. Avšak stejně jako Spengler, i Yockey odmítal pouze biologický pohled na rasu, místo toho prosazoval duchovní koncept stejně jako geopolitiku Karla Haushofera. Během svého studia na univerzitě uveřejnil svou první politickou esej Social Justice (Sociální spravedlnost), která byla svého času dobře známá pro svůj sypmatizující pohled na antibolševickou politiku Hitlerova Německa, Mussoliniho Itálie a Francova Španělska. Yockey navštěvoval několik univerzit, včetně Georgetown's School of Foreign Service a University of Notre Dame Law School, na které v roce 1941 promoval. Jeho IQ mělo být údajně 170.

Read Article

Ono pro Němce je značně obtížné natočit cokoliv, co se dotýká WWII bez toho, aniž by si na hlavu převrhli věrtel uhlí, sami sebe zesměšňovali, ponižovali, byli nuceni překrucovat historická fakta nebo je alespoň stavět do toho „správného“ světla.

Petersenovi se v ponorce podařilo dokázat, že to jde i bez toho. To, že jeho příkladu pak zase dlouho nikdo nenásledoval je věc druhá. I když se jedná o válečný film, divák může téměř úplně abstrahovat fakt, že hlavními hrdiny jsou příslušníci Kriegsmarine, tedy ti z druhé strany barikády, v drtivé většině válečných filmů vykresleni jako ti zlí, do kterých se střílí. Prim zde hraje především psychologie postav, atmosféra a napětí budované na geniu loci ponorky. 

Ve filmu téměř nejsou k vidění žádné nacistické symboly. Jedna válečná vlajka na ponorce, orlice na čepicích a obrázek admirála Karla Dönitze (jenž byl po válce nespravedlivě odsouzen Norimberským tribunálem na 10 let) u jídelního stolu důstojníků. Bez těchto drobností by si divák ani nevšiml, že je na palubě lodi zlých nacistů. Žádné heilování až do zlbnutí, vymyté mozky a uchcávání se z führera, jak je ukazováno v každém americkém filmu z WWII, kde jsou nazi symboly nadužívány ad absurdum zcela úmyslně a účelově.

Díky tomuto decentnímu a inteligentnímu podání se tak podařilo vzdát filmem holt i vojákům wehrmachtu, kteří se obětovali za svůj boj úplně stejně jako po válce oslavovaní vítězové. Ponorka ukazuje, že místo těch zlých nacistických vyvrženců z pekel stáli (v tomto případě v ponorce) i na druhé straně barikády stejní lidé se stejnými pocity, potřebami i obavami.

Adobe Flash Player not installed or older than 9.0.115!

Téměř 3 a půl hodinová režisérská verze ke stažení zde(CZ)